Dobré ráno, vážení. Rád bych vám vyprávěl jeden krátký příběh, skutečný příběh.
Dnes ráno tam byla jedna stará paní, úplně sama, nikdo kolem ní. Probudila se sama a věnovala se svým každodenním činnostem, jako každý den. Šla do supermarketu koupit si snídani – jen banán – a posadila se před supermarketem na malou židličku v rohu, kde se téměř schovávala, a snědla si ten banán. A najednou k ní přichází mladá dívka s květinou a podá jí ji.
Je to pravá Japonka s japonským vzděláním. Víte, jaké je japonské vzdělání. Ne, ne, ne, proč zrovna já? Ale ta mladá dívka položila květinu na lavičku vedle ní. Byla ohromená; byla tak šokovaná. Pravděpodobně se jí v celém jejím životě ještě nikdy nestalo, že by někdo, koho nezná, v její hluboké osamělosti přišel a dal jí květiny. A tou mladou dívkou byla Sky.
Sky.
A já, já cítím radost té staré ženy, její překvapení. Překvapená tou květinou, ale nejen tou květinou. Překvapená tím, že někdo, koho nezná, jí dává ne květiny, ale lásku. O tom jsem mluvil před pár týdny. Udělali jste to? Udělali jste to? Dali jste banán, dali jste květinu? Udělali? To je dobře. Kdo dal květinu? Ach! Ach!
Takže si zapamatujte – tento týden po vás nechci, abyste to dělali každý den. Je to sice možné každý den, ale do příští neděle stačí jen jednou. Dobře? Souhlasíte? Opravdu? Je to velmi jednoduché: jděte do zahrady, natrhejte si květinu, nebo zajděte do supermarketu a kupte si tu nejlevnější. Není třeba kupovat orchidej. A uvidíte, že ten nejlepší dárek je ten pro vás samotné. Když dáváte, děláte radost sami sobě.
Dobře, tahle stará paní má velkou radost, když dostane květiny, ale když je darujete, je to nekonečně větší potěšení. Miluji, když mi lidé dávají květiny. Procházíme se podél oceánu, je tam malá cestička, a jednoho rána tam byl starý pár a ta žena – stará paní, kterou neznám, není Raelianka – přišla a dala mi květiny. Jen tak. Dodnes nevím proč. Ale vím proč – kvůli lásce. Chtěla někomu darovat lásku.
Často bys chtěl někomu projevit lásku, ale jsi plachý a neuděláš to. Proč se stydět?
Víte, stalo se mi to už dávno – jeden muž plný ega, který měl hlavu opravdu větší než dům – na semináři v Akademii štěstí se ke mně seřadila řada raelianů, kteří mi přišli vyjádřit úctu. A před zraky všech ten muž sáhl do saka a dal mi velkou částku peněz. A bylo jasné, že se tím všem předváděl: „Podívejte se na mě, podívejte se, co dělám.“ A já jsem to odmítl. Odmítl jsem to, protože ten, kdo skutečně dává, je ten, kdo přijímá. Muž s tolika miliony, kolik si jen přeje – ten nemá žádnou moc. Kdo má moc? Ten, kdo přijímá. A to díky jedné velmi jednoduché věci – prostě: ne.
Cítil jsem, jak se mu v hlavě odehrává revoluce. Byl si tak jistý, že ho všichni budou obdivovat. Řekl jsem: „Ne, děkuji. Pokud to bude vycházet z lásky, bude to vítáno. Ale dokud to bude jen proto, abys ukázal, jak jsi dobrý, nepomůžu ti. Můžeš se ale vrátit s více penězi a dát je na moje auto, aniž bys na obálce uváděl své jméno.“
To je ten druhý krok, co? Mnoho lidí mi dá obálku, ale na zadní straně je jejich jméno. Jestli jsi opravdu plný lásky, své jméno tam nenapíšeš. Proč tam píšeš své jméno? Protože chceš ukázat: to jsem já, co? To já jsem ten, kdo dává.
Udělal jsem to samé jako Sky, v jednom tokijském parku. Tuhle historku jsem ti už vyprávěl mockrát, ale je dobré si ji připomenout. V tomhle veřejném parku bylo spousta bezdomovců a raeliané mi dali tolik jídla, že i kdybych si chtěl nechat místo v břiše, nemohl bych to všechno sníst. Snažil jsem se, ale nešlo to. Tak jsem šel do parku s igelitkou plnou jídla. A viděl jsem spoustu lidí sedících na lavičkách, bezdomovců, a jeden z nich spal. Šel jsem velmi pomalu, položil jsem tašku vedle jeho hlavy, aniž bych ho vzbudil, a šel jsem si sednout na lavičku daleko odtud. A čekal jsem, jen tak pro radost, až se probudí, nají se a rozhlédne se kolem sebe, přemýšlejíc, kdo mu to dal. Samozřejmě jsem neřekl: „Já!“ Ústa, drž ústa zavřená! Prostě mlčet.
A každý sousto, které si vložil do úst a rozžvýkal, mi přinášelo obrovskou radost. Pokaždé, když něco žvýkal, říkala jsem si v duchu: „Děkuji, děkuji, že mi dáš tuhle radost.“ Láska. Ach, to je těžké.
Nauč se dávat, aniž bys očekával jakékoli poděkování. Ne jen poděkování vyslovené nahlas – ale ani poděkování v očích. Protože když dáváme, něco v nás nás nutí toužit po tom, aby nás někdo políbil, obdivoval. Ne! To je pravý opak lásky. Je to čisté ego.
Takže si zapamatujte – darujte květinu, darujte cokoli, jídlo, pití, prostě někomu s něčím pomozte – a pokud je to možné, potají. Když to uděláte, když to uděláte potají, zvýšíte tím úroveň lásky na této planetě.
Představte si to: 8 miliard lidí. Kdyby jen 10 % z nich najednou začalo projevovat lásku ostatním, jak by se tím změnila naše planeta? To je váš úkol. Každý na Zemi musí šířit lásku. Ne jen v krásné teorii – s květinou.
A teď je ta stará paní zase doma. Jsem si jistá, že tu květinu zasadila do malého květináče a bude si ji celý den uchovávat na památku té malé víly. Takhle se mění svět.
Pustíme se do toho?
